Přirozenost si cestu prorazí

02.04.2020

Na cestách mimo hlavní centra obcí potkávám lidi. Na začátku rouškového šílenství ji opravdu statečně nosili všichni včetně cyklistů v lese. Poslední dobou se ale stále více setkávám s krásnými tvářemi vystavenými slunci. Jen při těsnějším přiblížení se na chvíli zahalí aby se dostálo odpovědnosti či v horším případě předešlo udání. Často však dojde i k lišáckému úsměvu či pozdravu, a někdy i k rebelskému "to je v pohodě" apod. Osobně mě to těší. Tato tendence je podle mě zvyšující se jak z důvodu příjemného jarního počasí, tak i z popudu hloubek přirozenosti, která s něčím podobným nemůže souhlasit, dokud nedojde k jejímu zlomení - zvyku. Takováto zlomení přirozenosti však v horizontu dějin nemohou být trvalá jak přiblížím později. Připomíná to příkladně princip psího náhubku. Od lidí kteří psům rozumí víc než já vím, že trvá velice dlouho než psa k nošení košíku zlomíme, a pak tomu říkáme, že jsme ho to naučily. Je však možné, a já se k tomu osobně přikláním, že si ve skutečnosti nikdy nezvykne, i když to tak navenek vypadá. Ale vědět to nikdy nebudeme. Lidská psychika je mi však bližší, a tuším že hranice její devastace je mnohdy blíže než se zdá.

Moje zamyšlení totiž směřuje k tomu, jak dlouho je systém schopen vůbec současné restrikce na lidech "dobrovolně" udržet. Vycházím z pozorování směrem ke stále častějšímu svévolnému odhalování tváře, a tím možného konfliktu s pravidly, které jsou zjevně neudržitelné déle než právě naše tendence přirozenosti a svobody překročí jistou hranici. Výsledkem by totiž mohl být zásadní konflikt a to nejen ve věci zakrývání dechu, ale i ostatních omezení s údajnou ochranou souvisejících.

Je tedy zásadním úkolem systému, aby reagoval včas a předešel rebélii vedoucí ke zmíněnému konfliktu, ze kterého bude buďto zhroucený systém, anebo dočasně zlomená přirozenost a svoboda. Podobných scénářů by se jistě v historii lidstva našlo dost. Napadá mě příkladně Spartakus, nebo otroctví obecně, které je právě tím důkazem, že přirozenost je trvale nezlomitelná. Je důležité si stále uvědomovat, že člověka kterého považujeme běžně za příčetného, neovládá jen jeho jeho rozum, ale že do jeho tendencí neustále zasahuje kompenzující nevědomí. Ve chvílích kdy se rozum dostává do úzkých (třeba tím, že situaci už prostě nerozumí) přebírá nevědomá tendence (instinktivní - archetypální) otěže a pak je teprve na co se těšit.


Je ještě jedna cesta, a tou jde takový člověk, který je již se svou vnitřní temnou částí alespoň letmo seznámen, a je schopen vnímat a pracovat s nevědomými tendencemi v rámci celosti. Zpracovávat je a integrovat do vědomí. Jednoduše řečeno, takový člověk je přístupný debatě při které nejen mluví, ale i naslouchá a v principech hluboké demokracie hledá směr moudrosti. Je-li totiž "REBÉLIE" výsledkem dobře zpracovaného strachu, tedy směrem k životu a lásce, jde cestou změny a převzetí odpovědnosti - nikoli moci. Je-li však pojímána ve smyslu LPĚNÍ, tedy strachu ze ztráty minulých hodnot jako je dosavadní pojetí svobody, směřuje k agresi a zničení a to včetně sebe.

KamilSch