Práce na vztahu ke STRACHU

31.03.2020

Internet se jen hemží nejrůznějšími návody a radami na redukci strachů, a je na čtenářích či divácích, aby si sami zvolili to čemu rozumí a proměnili třeba i pohledy z více zdrojů ve svůj jedinečný způsob. Je to naprosto funkční a zdravý vývoj zamezující stagnaci. Navíc věřím, že ke každému doputuje právě to co má, a tak přidávám i svůj pohled ovlivněný jak mými učiteli, tak vlastní jedinečností. Rád bych tedy nabídl mé podání fenoménu STRACH a částečně, co slova dovolí, i předal nějaké prostředky práce s ním.  

Od počátků tohoto transformačního, virového a krizového období, procházím, nejspíš jako mnozí jiní, poměrně rychlými proměnami stavu psychiky, v nichž STRACH sehrává svou roli. V první ředě považuji za dobré si toho SEBEREFLEKTIVNĚ všímat a připustit to. Věnovat strachu pozornost a uznání jeho existence. Pokusím se nejprve svůj záměr přiblížit na vlastních zkušenostech z nedávného sedu událostí.

"STRACH JAKO PŘÍTEL"

Při začátcích krize, jsem ke zprávám z Číny apod. vnímal klasický odstup až ignoraci. To je pochopitelně nevšímavost k tomu co JE a proto bylo náhlé uzavření škol pro mě ranou do týla. Náhlé uvědomění, že se nějaká - ignorovaná skutečnost opravdu děje, bylo první vlnou propadu k pocitu strachu, jehož plíživou blízkost jsem nejspíš přehlížel. Následovala práce s nastalou situací, která u mě spočívala ve stažení se do sebe a zvýšení pozornosti ke skutečnostem tady a teď - tedy zpozornění a postupné přebírání odpovědnosti. V další fázi jsem ale pocítil strach ze samotného viru - respektive z formy jeho prezentace. Nebylo mi zrovna nějak dobře, a měl jsem i nějaké bolení v krku. Dokonce jsem začal mít tendenci nosit roušku i v rodině. Této v podstatě klasické paniky jsem si už ale dobře všímal. Vyvrcholením byly 2 noci po sobě, ve kterých jsem se budil a prožíval pocity faktického strachu ze smrti. Představoval jsem si u toho svět beze mě a rozplakala mě myšlenka na mé dcerky osiřelé ve světě nástrah - bez tatíčka :-). To vše bylo potřeba náležitě procítit, aby se mobilizovaly potřebné síly. Již několik let praktikuji Metodu Wima Hofa jen zhruba na 50%, a tak jsem po tomto prožitku začal o mnoho intenzivněji. Díky tomuto nočnímu strachu (běsu) jsem v podstatě převzal odpovědnost za své zdraví na 100%, a od té doby se strach z viru již neobjevil. Následovalo nucené ukončení práce pro firmu, která mě z 90% živila, a tak se dostavil strach existenční. I ten teď mobilizuje síly na práci s novým směry a k aktivitě, které jsem dosud nebyl schopen. V podstatě se jedná, a pokaždé to v jisté míře opakuji, o využití energie strachu jako potenciálu k nějaké změně směru a postoje. Na těchto osobních příkladech jsem alespoň částečně nastínil principy práce se strachem, kterých se chci dotknout.

Často se říká, že je třeba se nebát a tedy nemít strach. Tímto neúplným nabádáním ale hrozí jen potlačení strachu, které se později vrací i s úroky a to jistě nechceme. Jsem přesvědčen, že strach přichází svévolně a bez ptaní a má nejen svou funkci, ale i zásadní hodnotu pro život jako takový. Tím pochopitelně nijak nesouhlasím s jeho násilným a umělým šířením, což je princip manipulace, snímání odpovědnosti a tím i svobody. Tím se však teď zabývat nebudu.

"ČLOVĚK AČ ROZUMNÝ, JE STÁLE ZVÍŘETEM"

Ve zvířecím světě je pocit strachu funkcí k zachování života. Když zvíře zaznamená nebezpečí, pravděpodobně pocítí strach, který je spojen se změnami tělesné chemie. To vede k nahromadění energie a vzniku potřebného stresu. Protože je však instinkt na sto procent tady a teď, zvíře okamžitě jedná (uteč, útoč, či ztuhni), a tím vzniklou, k tomu určenou, stresovou energii zpracuje. Chci tím naznačit, že s jímkovou týraných či dlouhodobě traumatizovaných zvířat (vč. mnohých domestikovaných), pocit strachu nepřetrvává déle než je potřeba k zachování života. U člověka obdařeného rozumem však vzniká značná prodleva ve schopnosti jednat a tím potenciál strachu využít. Člověk totiž musí situaci porozumět, a do té doby si milý strach, a tím i stále dokola vznikající stres, v sobě držíme. Z delšího udržování tohoto stavu pak přichází deprese a trauma, což je situace kdy už si neuvědomuji, že mám strach, ale "něco" se se mnou děje a nejsem toho pánem. Jde v podstatě o přesouvání strachu do našeho nevědomí (do stínu) - a to vede k duševním poruchám, disociaci i traumatu, a podle mě i ke všemu takzvaně zlému, čeho je člověk schopen. Důležité však je, že u strachu můžeme ještě analyzovat velice snadno z čeho plyne, na rozdíl od depresí a traumat, kde je důvod již v nevědomí a práce s nimi je proto to dost náročnější. Podstatou tohoto zdělení je fakt, že člověk, ač obdařen funkcí myšlení, je stále z celé zbývající části zvířetem, a to se vším co k tomu patří, a jedině upuštěním od jakési pýchy v nadřazenost, se může začít poznávat a léčit.

"STRACH VARUJE PŘED ZÁNIKEM A UKAZUJE K ŽIVOTU.

LZE MU VŠAK I PODLEHNOUT A VYDAT SE OPAČNÝM SMĚREM."

Jak tedy ke STRACHU přistupovat, aby byl naším partnerem? V první řadě je třeba si nástupu strachu všimnout, přiznat mu existenci - nepopírat ho, náležitě si jej PROŽÍT, PROCÍTIT a v podstatě uvítat jeho příchod. K tomu mohou pomoci nesčetná dechová i pohybová cvičení, která pomáhají vznikající nárůst energie zároveň zpracovávat, aby nedocházelo k přetlaku (jako funkce ventilu na tlakovém hrnci). Dobré jsou i hlasové projevy - prostě se vyřvat. Ve druhé fázi je možné, v takto uvolněném a otevřeném VZTAHU SE SVÝM STRACHEM, hledat nové či přehlížené, zapomenuté či potlačené směry svých budoucích aktivit, a tím ho integrovat do společného zájmu. Je tedy podstatné si uvědomit, že pocit strachu, jenž je somaticky spojen s tělesnými počitky, je vždy ukazatelem směru k přežití! Jeho odmítání přehlížení, neporozumění, nebo naopak bezdůvodné přikrmování, je cestou k nenávisti, agresi, sebe-ničení a smrti. Strach nás tedy jako myslící bytosti může zavést nejen na cestu zkázy, ale při vědomé spolupráci s ním i k posílení, odpovědnosti a plnějšímu životu. V tom je třeba vidět jeho smysl.

"STRACH PŘINÁŠÍ MYŠLENKA"

Strach je možné si představit i jako parazitující entitu, která se usídlí v člověku a zůstává dokud je živena. V případě člověka bývá živinou převážně myšlenka, a to taková myšlenka které jsme uvěřily. Další možnost práce se tedy nabízí formou myšlenkového postupu k uvědomění si skutečnosti, že vlastně nic zásadního nehrozí, a že nové obzory poskytují i nové možnosti... Jde o porozumění situaci, přijetí a potřebné uvěření. To sebou přináší opět zmiňované převzetí odpovědnosti za sebe a s tím pocit síly. Tehdy je navíc i imunita nejsilnější. STRACH tím přestává být krmen a jeho role v člověku už pro tuto chvíli pozbývá smysl. Tato cesta je vhodná zvláště pro myslivý typ člověka (viz. C. G. Jung - základní tipy) kterým je nejblíže intelektuální zpracování - porozumění. I zde je nutné přijímat strach jako podporující život, nikoli jako nepřítele.

Děkuji za přečtení, nebo příp podporu sdílením a těším se na osobní práci s vámi (nyní po tel., nebo online:)

Kamil Sch