Jazykověda a sebereflexe nad „chybou“

12.12.2018

(článek dává smysl po přečtení až do konce ;)

Jako dítěti základní školy mi někdy v roce 1982 byl udělen "titul" Dyslektik. Dodnes nejsem schopen psát úplně bez "hrubek" a mnohdy nevydím chybu ani při přečtení si textu po sobě. Díky tomuto vzorci instalovanému jako přívlastek mého já, a hlavně díky kritice či výsměchu okolí, jsem se skoro celý život vyhýbal psaní toho, co by mohl snad někdo jiný i číst. Smutné na tom je, že jsem už v dětství celkem vynikal ve slohu, a cítil jsem, že mě psát vlastně baví. Teprve nedávno jsem díky získání nových přesahů při rozvoji vědomý došel k pochopení toho, co celá situace sebou možná přináší, a tak už nějakou dobu drze píšu.

Vzhledem k tomu co všechno se sebou autorský text čtenáři přináší, je gramatika spolu s vyzuální formou jen jednou z mnoha částí. Kromě kognitivního obsahu vědomě vkládaného autorem, sebou text přenáší - tedy obsahuje, i esenci jeho psychického naladění. Čertíky v podobě nejrůznějších projevů zranění, komplexů, příp. traumat. To všechno dohromady může utvářet citlivému čtenáři úplně nové a jedinečné vnímání obsahu textu i přes konsenzuální, diskurzem stanovené významy jednotlivých slov. Je to jakési komplexní poselství zprostředkované kouzlem písma.
Co však vyplývá za podnět z chyby v textu? Jaké priority staví do popředí čtenář, jehož při čtení vyruší "chybné" y/i tak, že cítí potřebu na to autora upozornit? Jaká je tedy role těch kteří chyby dělají?

Pravopis je totiž jen další systém! Ustanovení jazyka jakožto klíčového kulturotvorného prvku je jeden z mnoha oblíbených způsobů jak dát světu řád. Aby se však systém mohl vyvíjet, nemůže nikdy vykazovat 100% aplikovatelnosti. Nikdy nic nemůže platit pro všechny, protože by se tím vývoj zastavil. Je potřeba rebelů, disidentů, pankáčů a hippies, i dyslektiků, aby zpochybňovali a poukazovali na možnost dělat věci jinak. To mě přivádí i k oslímu můstku na fenomén "migrantů", který možná poukazuje na dysfunkčnost západního sistému.

Ano, vypovídá to něco i o samotných rebelech, i nás dyslekticích. U mě například vnímám obecnou neschopnost podléhat systematičnosti v nejrůznějších oblastech, a tedy pravděpodobnou tendenci upozorňovat na svou jinakost. Rád bych však poukázal i na to, že chyba obecně je studnicí poznání a ten kdo chybu nevnímá, nebo ji vidí, ale neruší ho, již toto poznání pravděpodobně absolvoval. Ten kdo se však pozastaví či přímo pohorší nad nestandardním písmenem ve slově, má jedinečnou příležitost k sebereflexi. Proč mě to ruší, kdo je ten, jemuž to vadí,... co je za tím? A pomůžu vůbec něčemu tím, že na chybu upozorním...? Co je třeba přijmout a v rámci vlastní individuace - sebepoznání tím dostat do vlastního vědomí?

Závěrem bych rád poodhalit fakt, že v článku je několik záměrných chyb, a pochopitelně, vzhledem k mému "handicapu" možná i několik nevědomých. Jestliže tedy laskavý čtenář dočte až sem, může s upřímnou sebereflexí pracovat se svými prožitky a pocity které během čtení tohoto článečku možná zaznamenal. Pocítit tak třeba své sklony ke lpění nad pravidly, které se snaží dosahovat dokonalosti složitostí namísto zjednodušením, a obecně vnímat proč ho takováto věc vůbec dokáže vyrušit.

Být o něco blíže sobě, být Ve Spojení.
K.